Vyhledat
  • Eva Liptajová

Práce jako duchovní úkol


Literatura od benediktinského mnicha Anselma Grüna mě vždy osloví a tak i v následujících řádcích budu čerpat jeho vnímání o práci, jako o duchovním úkolu. Anselm Grün je mnich, působící v klášteře Münsterschwarzachu v Německu. Je doktor a autor mnoha knih o duchovním životě. Nejvíce čerpá z bohatství spirituality pouštních otců, z tradice západního mnišství a z poznatků hlubinné psychologie.

Práce – „prastaré slovo, nabízející mnoho pozoruhodných významů“ (bratři Grimmové) – dnes prochází dalekosáhlou proměnou, která kvůli egoistickému a egocentrickému myšlení vede ke stále větším problémům. Řešení může přinést pouze komplexní a tedy duchovní pohled na práci. Pro firmy se stále větším tématem stávají pracovní a soukromé psychosociální obtíže zaměstnanců. Tělesné, duševní a duchovní draví zaměstnanců se tak stává úkolem pro vedení. Jedinec zažívá, že dosavadní systémy a struktury už mu nejsou oporou a že rovnováhu musí nacházet sám v sobě. Práce se tak stává prací na sobě samém, jako úkol duchovního a charakterového rozvoje. Od 14. dalajlámy pochází věta: „Každý z nás se musí učit nepracovat jen pro sebe, svou rodinu a svou zemi, nýbrž pro dobro celého lidstva.“

Jestliže si stále znovu pokládáme otázku, jak můžeme svou prací přispět ke štěstí druhých, sami díky své práci prožijeme dobrý život.

Mnoho lidí se domnívá, že se spiritualita a práce vylučují. Myslí si, že ti, kdo hodně pracují, nemohou být duchovní, a naopak, duchovní lidé prý pracují méně. Staří mniši viděli souvislost spirituality a práce jinak: práce, která nám jde od ruky a přináší ovoce, je poznávacím znamením duchovního člověka. Svatý Benedikt rozuměl jednotě obou pólů tak, že modlitba a práce vyžadují stejný vnitřní postoj: ve výsledku jde o osvobození se od ega. Kdo chce při práci ukazovat jen sám sebe, zbytečně plýtvá energií. Kdo se jednoduše pustí do práce a zapomene přitom na vlastní ego, tomu jde práce od ruky. Práce není omezována egem, nýbrž plyne a stává se pro lidi požehnáním.

Svatý Benedikt v kapitole o řemeslnících udává tři důležité postoje, které má mnich při práci zaujímat.

Prvním postojem je pokora. Řemeslníci mají vykonávat svou činnost se vší pokorou. Pokora – latinsky „humilitas“ – znamená, že jsou řemeslníci zcela duchem přítomní u práce, cele se věnují tomu, co dělají, a nepovyšují se nad ostatní. Pokora tedy v důsledku znamená být při práci osvobozený od vlastního ega a od kroužení kolem vlastních schopností.

Jako druhý postoj Benedikt od řemeslníků vyžaduje, aby se při prodeji svého zboží zdrželi podvodů.

Třetím postojem, před kterým Benedikt naopak varuje, je lakota. V buddhismu je chamtivost základním zlem člověka.

Slavným se stal benediktinský slogan „ora et labora“ (modli se a pracuj). Nejde zde pouze o správnou míru mezi modlitbou a prací, ale také o vnitřní spouúčast. Pokud práce pramení z modlitby, pokud pracuji a mám dobrý vztah k Bohu, pak se práce sama stává modlitbou, pokračuji v duchovním cvičení, které jsem začal v modlitbě, tedy nesobeckost, lásku, pokoru, ochotu sloužit, vnitřní svobodu. Tak se stane práce pokračováním duchovního cvičení modlitby.

Práce dnes zahrnuje mnohem více než jen pracovní výkon, který odvádíme, nebo čas, který strávíme na pracovišti. Podstatný je celkový význam a kvalita prožívání práce, vyplývající z mnoha perspektiv, které nejsou měřitelné a jsou jen částečně rozumem uchopitelné. Pro kvalitu života jednotlivce a následovně i hospodářský úspěch podnikání mají ale rozhodující význam. Vnitřní postoj, se kterým někdo něco dělá, jeho přínos působí jako energetické pole se silným vyzařováním. Tuto abstraktní a neměřitelnou skutečnost vnáší každý do svého pracovního prostředí coby vnímatelné energetické pole. Naše působení můžeme pozitivně ovlivňovat, když se podle svých nejlepších sil snažíme neustále se zlepšovat. K tomu patří například snaha odnaučit se svým zlozvykům nebo se naučit přijímat kritiku. Už toto úsilí samo nás mění. Své vyzařování a působení na ostatní zlepšíme, když se naučíme vnímat a ovládat svoje pocity. Necháme se řídit hněvem, nenasystností nebo dokonce nenávistí? Nebo se nám daří jednat se sebou samými a s ostatními vlídně a milosrdně? Schopnost rozvíjet dobré pocity a potlačovat pocity špatné je ústředním prvkem i buddhistické výchovy a práce na sobě samém.

Je to cesta k stále většímu sebeuvědomění, cesta od nevědomého, návykového jednání k reflektovanému, kontrolovanému chování.


17 zobrazení

    ​© 2014 by Eva Liptajová

    Proudly created with Wix.com