Svatý Benedikt varuje opata před přílišnou nedůvěřivostí. Neboť říká, by nikdy nedošel klidu. Kdo jen po celý čas sleduje své spolupracovníky podezíravým pohledem a za vším hned hledá sobecké motivy a sabotáže, nedojde klidu. Snaží se dostat všechno pod kontrolu, ale vyvolává tím tak silný protitlak, že se pracovní ovzduší dokonale otráví. V jedovatém prostředí lze použít těch nejdokonalejších kontrolních prostředků, a stejně všechno vyzní naprázdno. Mnohem lépe je lidem důvěřovat.
Jak se však naučit důvěře? Mnozí se domnívají, že důvěra souvisí s onou prvotní zkušeností, kterou prožívá (nebo také neprožívá) dítě ve vztahu k matce. Díky ní si uvědomuji, že jsem tu na zemi vítán a že smím důvěřovat sobě i druhým lidem.
Co si ale počít v případě, kdy se někomu této základní důvěry nedostalo v dostatečné míře? Každý z nás jí jako dítě dostal jinou porci. Nyní se to odráží v našem dospělém jednání, a především na pracoviště. Pro někoho je snazší důvěřovat v budoucnost a ve své spolupracovníky. Jiný to už kvůli své osobnosti má trochu těžší.
Anselm Grün chápe důvěru nejen jako určitou lidskou vlohu, ale také jako něco, čemu se člověk může učit. Existují k tomu například psychologické cesty: vnímá-li manažer rostoucí nedůvěru ke svému zaměstnanci, může se pokusit vžít se do jeho situace. Možná tak dokáže objevit jeho lepší stránky. Nebo může začít pátrat po důvodech své nedůvěry: možná mi dotyčný připomíná někoho z mého života, s kým jsem měl špatnou zkušenost. Nebo jsem zkrátka takový, že všechno a všechny vidím negativně? Podobnou analýzu nechám proběhnout i v otázce důvěry v budoucnost firmy. Proč vidím všechno černě? Jaké mě k tomu vedou důvody? Co by mi mohlo pomoct k větší důvěře v budoucnost? Můžeme zkusit podívat se podrobněji na svá životní schémata a pak je začít postupně nahrazovat jinými.
Dále se nabízí cesta autosugesce. Člověk si opakuje: „Jsem plný důvěry. Hledím do budoucnosti s důvěrou.“ Do určité míry to může přinést výsledky. Někdy se však tento způsob podobá spíše manipulaci se sebou samým – namlouvám si, že se na všechno musím dívat pozitivně. Při tom je to nereálné, vždyť přece existuje mnoho negativních věcí. Jen když si všímáme obou stránek, přiblížíme se pravdivé skutečnosti.
Důvěru vnímám jako duchovní úkol. Každý jsme dostali od rodičů do výbavy určitou míru důvěry a nedůvěry. Teď záleží na každém z nás, abychom neupadali do pokušení, že musíme všechno zvládnout sami, snáze poroste i naše důvěra: není to jen moje věc, mám-li důvěru v druhé. Svěřím své spolupracovníky a celý podnik Bohu. Svěřím se do jeho ochrany a požehnání. Když se dokážu modlit za toho, se kterým se v práci neustále střetávám, začne se můj vztah k němu měnit. Modlitba ze mě snímá břemeno, že budu sám sebou manipulovat. Místo toho se pokusím podívat se na druhého očima víry a důvěřovat v dobro v něm.