Vyhledat
  • Eva Liptajová

Anna


Knihu „Anna" od spisovatele a filozofa Josteina Gaardera, jsem původně koupila své dceři Anně. Při večerním předčítáním jsem se do ní začetla a už ji nepustila, neboť mi mluví z duše. Je to bajka o klimatu a životním prostředí Země pro děti, ale i dospělé. Ráda z ní budu čerpat v následujících řádcích.

„Důležitým pilířem etiky lidstva bylo odjakživa zlaté pravidlo postavené na principu vzájemnosti: Dělej ostatním to, co chceš, aby oni činili tobě. Ale to zlaté pravidlo nemůže už mít jen horizontální rozměr - tedy „my" a „ti ostatní". Začíná nám být jasné, že princip vzájemnosti má též vertikální dimenzi: Příštím generacím čiň to, co si přeješ, aby minulá generace činila tobě.

Tak jednoduché to je. Miluj bližního svého jako sebe sama. Tím se samo sebou rozumí i příští generace. Bližní musí zahrnovat všechny, kdo mají žít na Zemi po nás. Všichni lidé nežijí na Zemi zároveň. Celé lidstvo nežije na Zemi najednou. Lidé tu žili před námi, někteří žijí teď a jiní budou žít po nás. Ale i ti, kdo přijdou po nás, jsou naši spolu-lidé. Musíme se k nim chovat tak, jak bychom si bývali přáli, aby se k nám chovali ti, kteří žili na naší planetě před námi.

Tak jednoduché to je. Nesmíme po sobě zanechat zeměkouli v horším stavu, než v jakém byla, když jsme žili my. Nesmí mít méně ryb ve vodě. Méně pitné vody. Méně deštných pralesů. Méně horské zachovalé přírody. Méně korálových útesů. Méně ledních medvědů a běžeckých stop. Méně rostlinných a živočisných druhů...

Méně krásy! Méně divů! Méně nádhery a radosti!

Problém s klimatem a otázky spjaté se ztrátou biologické rozmanitosti přímo souvisejí s naší nenasytností. Nenasystní si však obvykle z nenasytnosti vrásky nedělají. Existuje na to mnoho historických příkladů.

V souladu s principem vzájemnosti bychom si vlasně měli dovolit využívat neobnovitelné zdroje jen do té míry, abychom se zároveň postarali o to, aby se naši potomci obešli bez nich.

Etické otázky není těžké zodpovědět, jde o naši schopnst držet se odpovědí ty jsou ovšem často nedostatečné.

Vidím před sebou svá vlastní vnoučata a jejich smutek - ze ztráty zdrojů, jako je plyn a ropa, ale i ze ztráty biologické mnohotvárnosti: Vzali jste si všechno sami! Nám jste nenechali nic!

Žijeme v době po všech stránkách unikátní. Patříme na jedné straně k vítězné generaci, jež zkoumá vesmír a mapuje lidský genom, ale na druhou stranu jsme první generace, která zásadním způsbem ničí prostředí na vlastní planetě. Sledujeme, jak lidská činnost spotřebovává nerostné zdroje a celé oblasti zeměkoule pustoší. Měníme životní prostředí do té míry, že se o naší době mluví běžně jako o nové geologické epoše, jako o antropocenu.

V rostlinách a živočiších, v oceánech a v ropě, v uhlí a v plynu jsou enormní zásoby uhlíku, který škemrá o to, aby zoxidoal a ulétl do atmosféry. Na mrtvé planetě - jako například na Venuši - tvoří většinu atmosféry CO2 a stejná situace by nastala i tady, kdyby Země nedržela kysličník uhličitý v šachu, tj. kdyby Země nekonzervovala uhlík v anorganických formách. Od konce 18. století nás však zásoby fosilních paliv lákaly tak, jako Aladina lákal duch jeho proslulé lampy. „Vypusť nás ven," našeptával nám kysličník uhličitý. A my se zlákat nechali. Teď se marně snažíme ducha přinutit, aby se do lampy vrátil.

Pokud se veškerá ropa, uhlí a plyn, jež se ještě nacházejí na planetě, vypumpuje a vypustí do atmosféry, naše civilizace zřejmě nepřežije. Přesto mnozí vidí jako své Bohem dané právo vyčerpat a spálit veškerá fosilní paliva na svém teritoriu. Proč by neměli mít stejné - a samozřejmé - právo i ti, na jejichž území leží deštné pralesy? Čemu se divíme? Jaký je v tom rozdíl? Jaký je rozdíl v globálním účtování s uhlíkem? A jaký je to rozdíl ve vztahu ke ztrátě biologické rozmanitosti?"

GAARDER, Jostein. Anna: bajka o klimatu a životním prostředí Země. 1. vyd. V Praze: Albatros, 2014, 181 s. ISBN 978-80-00-03509-3.


6 zobrazení

    ​© 2014 by Eva Liptajová

    Proudly created with Wix.com