„Jako chlapec jsem žil po nějaký čas na venkově a z oněch dnů si jasně vzpomínám na jednu zkušenost. Do školy v nedaleké vesnici jsem chodil po vozové cestě, táhnoucí se poli; po cestě jsem vídal na obzoru veliký oblak kouře z komína továrny, která byla narychlo vystavěna - s největší pravděpodobností pro válečné účely.
Tento komín vypouštěl hustý hnědý kouř, který se rozprostíral po celé obloze. Kdykoliv jsem to viděl, měl jsem intenzivní pocit, že je zde něco naprosto špatného , že lidé špiní nebesa. Nemám ani potuchy, existovala-li v té době nějaká věda nazývaná ekologie; pokud již existovala, zcela určitě jsem o ní nic nevěděl. Ale toto „špinění nebes" mě zcela mimovolně uráželo. Měl jsem pocit, že se tím lidé dopouštějí nějakého zlého činu, že ničí něco, co je nesmírně významné, že svévolně rozrušují přirozený běh věcí a že takové počínání nemůže zůstat bez odplaty.
Aby bylo jasno, moje reakce byla v podstatě estetická; tehdy jsem ještě nevěděl naprosto nic o škodlivých emisích, které měly jednou později devastovat naše lesy, vyhubit zvěř a ohrozit zdraví lidí."
Václav Havel