Téměř jedním dechem jsem přečetla velmi zajímavou knihu od Jamese Lovelocka – Mizející tvář Gaii, poslední varování, které budu věnovat následující řádky.
James Lovelock je autorem více než dvou set vědeckých prací a tvůrcem teorie Gaia[1]. Od roku 1961 působí jako nezávislý vědec, v roce 1994 se stal čestným hostujícím členem Green College University v Oxfordu.
Lovelock ve své knize kritizuje vědce, že jejich prognózy klimatických změn i reakcí živých organismů na měnící se prostředí nezohledňují reálná pozorování, a politiky, že jejich zemědělská a energetická politika vede k neefektivitě a korupci. Zásadním problémem ovšem je, že naše planeta živí víc lidí, než může unést. Přitom nevíme, jakým směrem se budou globální změny ubírat, a tedy na co se máme vlastně připravit (podle jeho názoru bylo na některá opatření pozdě už včera). S Lovelockovými názory se dá samozřejmě v mnohém polemizovat a on sám se polemice nebrání. Jedná se o dílo, které je velmi, ale opravdu velmi pesimistické. V podstatě nám říká, že už je pozdě na jakákoliv opatření. Je pozdě a řítíme se do záhuby. Jakkoliv je jeho dílo pesimistické a i přes jeho kritiku, vnímám, že je nutné nebrat jeho varování na lehkou váhu.
Lovelock ve své knize kritizuje nesprávné předpovědi klimatických změn, mezivládní organizací klimatických změn – IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change), kterou vytvořil vynikající švédský klimatolog Bert Bolin. V roce 1990 začal panel shromažďovat důkazy o změnách chemických a fyzikálních vlastností atmosféry a v letech 1991, 1995, 2001, 2007… vydal zprávy. Lovelock píše že IPCC možná podceňuje závažnost klimatických změn.
Podle Lovelocka je stoupání hladiny moře nejlepším dostupným měřítkem tepla pohlceného Zemí, protože může mít jen dvě hlavní příčiny: tání pevninských ledovců a rozpínání vody oteplujícího se oceánu – jinými slovy hladina moře je teploměrem ukazujícím skutečné globální oteplování. Tání plovoucího ledu nijak významně nezvedá hladinu moře, jak by mohl potvrdit Archimedes, kdyby se ho někdo zeptal, ale mění množství tepla přijímaného Zemí ze Slunce. Sněhem pokrytý bílý led odráží 80% slunečního záření zpět do vesmíru, ale tmavá mořská voda odráží jen 20% dopadajícího slunečního záření. Kdyby všechen plovoucí led roztál, oteplení polárních vod by bylo 80 watů na metr čtvereční, což přepočteno na celý povrch Země tvoří navýšení o jeden watt na metr čtvereční. To je opravdu vážné zvýšení tepelného zatížení Země.
Lovelock píše, že pokud by byla akceptována doporučení IPCC ke snížení emisí o 60% do roku 2050, aby se zabránilo „nebezpečným“ klimatickým změnám, způsobilo by to rychlý propad spotřeby fosilních paliv a většina částic tvořící atmosférický aerosol by během několika týdnů spadla. Tím by se značně zjednodušily předpovědi a mohli bychom si alespoň být dost jistí tím, že globální teplota poroste. Po odstranění znečišťujících aerosolů by zůstal plynný skleník nechráněný a nakonec by zničil to, co zbylo z pohodlí meziledové doby na Zemi. Ano, pokud bychom za rok zavedli v plné míře doporučení IPCC, namísto ochlazení by se oteplilo, což má ke stabilizaci klimatu daleko. „Žijem
e v bláznivém klimatu a jsme prokletí, cokoliv uděláme.“
Klimatické modely založené na atmosférické fyzice mají své zvláštní dogma: téměř všechny předpovídají plynulý, rovnoměrný nárůst teploty se stoupajícím množstvím oxidu uhličitého. Jako by předpokládaly, že v následujících třiceti letech průběh globálního oteplování nic nezmění, protože naše dosavadní změny krajiny spolu s emisemi přinutily systém k oteplení o asi 2°C a jeho reakce jsou pomalé. Na tom jsou založena doporučení IPCC ke snížení emisí o 60% do roku 2050. IPCC má pravdu v tom, že potrvá tisíce let odčinit škody, které jsme napáchali, a že pro nás není cesty zpět. Mají pravdu i ohledně emisí oxidu uhličitého. Planeta odpovídá na změny koncentrace oxidu uhličitého v řádu sta let. Bylo by ale chybné domnívat se, že se v klimatických změnách nemůže nic přihodit rychle. Aerosoly v atmosféře, albedo[2] sněhu a ledu, odpověď ekosystému a samozřejmě činnost lidí – cokoliv z toho může způsobit během měsíců citelnou klimatickou změnu. Pokud se mnoho na pohled oddělených pozitivních a negativních zpětných vazeb synchronizuje, pak se může celý systém Země rychle ohřát nebo ochladit až o 5°C. Lovelockovi připadá pozoruhodné, že uvážíme-li hloubku naší nevědomosti, jsou vědci ochotni podepsat se pod předpovědi klimatu až na padesát let dopředu a nechat na nich založit další strategie. Jistěže nejde o řádné předpovědi, ale jen o spekulace určené k rozptýlení strachu z temných mraků stahujících se na klimatickém obzoru. Námitka, že se v příštích třiceti letech nemusí stát nic, co by změnilo vývoj klimatických změn, není pouhou spekulací. Země nám svým způsobem předvedla pokus: když v roce 1991 vybuchla sopka Pinatubo, vyvrhla do svrchních vrstev atmosféry tolik aerosolů, že to významně ochladilo klima na následující tři roky. Dle jeho slov je nejdůležitější, abychom přestali předstírat, že existuje cesta zpět ke svěží, pohodlné a překrásné Zemi, kterou jsme opustili někdy během dvacátého století. Čím dále pokračujeme ve vyjetých kolejích, tím více ji ztrácíme.
Lovelock se udivuje faktu, že politici mohli být tak nerozvážní a odsouhlasili strategie na mnoho desítek let dopředu. Nejspíš se ozývaly i hlasy vědců, varujících před absurditou takového plánování, ale pokud se tak stalo, nebyly zřejmě vyslyšeny. I když snížíme emise o 60% na 12 gigatun ročně, nebude to stačit. Již dříve Lovelock několikrát zmínil, že dýchání je mocným zdrojem oxidu uhličitého, ale ptá se, věděli jste, že dech a další plynné látky vylučované téměř 7 miliardami lidí, jejich domácími zvířaty a dobytkem zodpovídají za 23% všech emisí skleníkových plynů? Pokud připočtete fosilní paliva spálená při všech aktivitách pěstování, sklízení, prodávání a přípravy potravy, to vše přidá až okolo poloviny celkových emisí oxidu uhličitého. Jestliže pouhým soužitím s našimi mazlíčky a dobytkem zodpovídáme za téměř polovinu emisí oxidu uhličitého, nechápe Lovelock, jak dosáhnout 60% snížení bez velkého snížení životní úrovně. Ať se nám to líbí nebo ne, my sami představujeme problém, a to jako součást zemského systému, nestojíme mimo problém ani nad ním. Když nás světoví vůdci žádají, abychom je následovali do lákavých zelených pastvin, měli by se nejprve ujistit, že jsou opravdu porostlé trávou a nejde jen o mechem obrostlou bažinu. Jediný téměř jistý závěr, který můžeme odvodit z měnícího se klimatu a lidských reakcí na něj, je ten, že nezbývá moc času něco s tím dělat.
Přiznání, které Lovelock popisuje, že jsme původci planetární změny, přináší pocit viny a dává environmentalismu náboženský význam. Až potud to jen systém víry, který rozšířil pojem znečištění a destrukce ekosystému z místního do planetárního měřítka. Možná se z něj stane víra, ale zatím se teprve rodí a jeho dogma není řádně kodifikováno. Envrionmentalista s náboženskými sklony by se mohl zeptat: „Byl objev a využití ohně naším prvotním hříchem? Bylo hříchem dál znečišťovat planetu?“ Pro většinu z nás není kajícné zvolání sytým zelených hlasem „Mea culpa!“ odpovídající. Víme, že jsme se dopustili strašlivých chyb, ale odvrhli jsme starou myšlenku, že jsme se narodili špatní, a nyní zjišťujeme, že vrtochy naší nestálé povahu zesílila technologie, takže jako opilec řídící tank jsme omylem sešrotovali svůj svět. Pocit viny není na místě – hledáme obnovu našeho ztraceného světa, ne trest.
Lovelock zmírňuje svůj pesimizmus tvrzením, že máme štěstí, že žijeme na planetě, která se sama udržuje obyvatelná – horký stav, do kterého se Gaia může uchýlit, je nepříjemný, ale ne smrtelný. Jsme jako čarodějův učeň: nedokážeme zatím vrátit průmyslové kouzlo, které jsme provedli, ale časem, pod silným selekčním tlakem, který brzy nastane, můžeme jako druh vyrůst a dokázat to. Naše vlastní minulost s opakovanými traumaty zalednění i minulost Země jasně ukazují, že život byl těžký. Náraz kusu horniny o průměru 10 km, pohybujícího se dvacetkrát rychleji než zvuk, byl dostatečně ničivý, ale ještě horší byly obrovské sopečné výbuchy, které pokryly značnou část kontinentu tekoucí lávou. Jeden takový nejspíš vedl k velkému vymírání, které zničilo většinu života na závěr dlouhého období permu. Od poslední změny z doby ledové na meziledovou jsme si užívali 12 000 let klimatické pohody. Zanedlouho můžeme čelit celoplanetární devastaci dokonce ještě horší, než jakou by byla neomezená jaderná válka mezi supervelmocemi. Klimatická válka by nás mohla zabít téměř všechny a těch pár přeživších by skončilo na úrovni doby kamenné. Ale na několika místech na světě, včetně Spojeného království, máme naději na přežití, a dokonce i na dobrý život. Aby to bylo možné, musíme už teď zajistit, aby byly naše záchranné čluny schopné plavby. I kdyby došlo k přírodním událostem typu velkých sopečných výbuchů nebo snížení slunečního záření, stále bude lepší věnovat peníze a úsilí na to, aby byla naše Země soběstačná, pokud jde o potraviny a energii, a chceme-li žít městský život, pak i na stavbu takových měst, na něž bychom mohli být hrdi.
Lovelock ve své knize velmi zajímavě popisuje zdroje energie – sluneční, jaderné, větrné, fosilní paliva, atd. Ale o tom zase příště v mém blogu.
LOVELOCK, James. Mizející tvář Gaii: poslední varování. Vyd. 1. Překlad Petra Královcová. Praha: Academia, 2012, 210 s. Galileo, sv. 52. ISBN 9788020021182.
[1] Teorie Gaia. Pohled na Zemi, uvedený v 80. letech 20. století, který v ní spatřuje sebe-regulující systém, tvořený souhrnem organismů, povrchových hornin, oceánu a atmosféry, jež jsou pevně propojeny ve vyvíjející se systém. Podle teorie má tento systém cíl – regulaci podmínek na povrchu tak, aby byly stále co nejpříznivěji pro současné organismy. Teorie je založena na pozorováních a teoretických modelech a dosahuje výsledků – vytvořila osm úspěšných předpovědí.
[2] Albedo. Astronomové tak označují míru odrazivosti (množství odraženého slunečního záření) povrchu planetu. Albedo má rozsah od 1 (úplný odraz) po 0 (úplné pohlcení). Země má průměrné albedo 0,33 ale mraky a led mohou dosahovat hodnoty 1 a oceán méně než 0,2. Globálním oteplováním ubývá led, sníh a část oblačnosti, což vede ke snížení albeda planety, zvýšení pohlcování slunečního záření a ještě většímu globálnímu oteplování. Teplo pohlcené ze slunečního záření je propojeno s albedem, ale neznamená to automaticky, že temný les je teplejší než světle zbarvená poušť nedaleko. Většina vegetace má albedo pod planetárním průměrem, ale ochlazuje se odpařováním vody z listů.