Opravdové jaro začne, až uslyšíte (třeba v městském parku nebo ve volné přírodě a v lese tím spíš) štěbetavé „cilp calp celp cilp“ – hlas malého ptáčka.
Kdyby tolik nehulákal, nikdy byste si ho nevšimli, tak je nenápadný. Bříško bělavé, záda a křídla zelenošedá, nad okem žlutavý až šedobílý proužek. Budníček menší, Phylloscopus collybita. Tak, jak „zpívá“, cipcalpuje, jako by si taktoval. Co slabika, to poskok. Z větve na větev.
Až to jeho cipcalpování uslyšíte, bude už konečně a neodvolatelně jaro.
Kdepak první vlaštovka! Jaro dělá budníček menší.
Předjaří Nevím, zda jste si toho někdy všimli, ale mě to okouzluje rok co rok. Ta nedočkavost, s níž se hlásí jaro. Přestože do pravého jara může být ještě na hony daleko, jako by měl někdo po ruce regulátor napětí a pozvolna přidával na intenzitě. Podle toho, jak se otepluje a prodlužuje den, přibývá narašených pupenů a les přímo před očima mění svou tvář i tvářnost.
U jehličnatých lesů takové efekty nehledejte. Tam je ticho po pěšině, dokud nezačnou prášit. Pak na chvíli zezlátnou, ale jen do prvního větru. Zafouká a z lesa jako by se kouřilo. Někdy je pylu tolik, že se ukládá na loužích lesních cest nebo na hladině a vodních plochách vůbec a kouzlí tam abstraktní obrazy. A když už se do takového lesa vypravíte, všimněte si, že na některých smrcích jsou samičí šištice červené a na jiných zelené. Jako zvláštní formy erythrocarpa a chlorocarpa je kdysi popsal Emanuel Purkyně, syn Jana Evangelisty.
Bílá jako nevěsta
Období kvetoucích trnek a všech s nimi spřízněných ovocných stromů je časem, který výrazně barevně ozdobí krajinu. A na dlouho. Její geomorfologická rozmanitost – od teplého Polabí a Středohoří, Jižní Moravy a spícího veleještěra Pálavy až po šumavská a krkonošská podhůří a vysočiny, včetně oné Českomoravské – způsobí, že se na jaře oblékne krajina do téměř nevěstovsky bílého, krajkového. A řeknu Vám, rozkvetlé meruňkové sady, každá jednotlivá rozkvetlá meruňka – to je taky kus zázraku. Nebo střemchy. Jejich bílé krajky obvykle lemují břehy potoků a říček. Čím menší potůček, tím víc je zahalen v té střemší krajce.
I kdybychom byli odkázáni na samotnou přírodu, přesto by tu bylo té jarní bílé krajkoviny dost: trnky na mezích, střemchy u potoků a třešně ptáčnice, kde se jen dá.
K tomuto textu mě inspirovala příroda a pan RNDr. Václav Větvička ve své knize Návraty na místa činů.
VĚTVIČKA, Václav. Návraty na místa činů: přírodopis podle Václava Větvičky. 1. vyd. Praha: Český rozhlas Leonardo, 2010, 153 s. Leonardo (Radioservis: Český rozhlas). ISBN 978-80-86212-96-8.