Do rukou se mi dostala krásná kniha od Karla Funka "Za půlnočním sluncem Vánoc", která mě inspirovala k následujícím řádkům.
Co můžeme sledovat jako podstatu období adventu, které se nás přímo dotýká? Advent je procesem sebepoznání, očisty od temných sil až k jádru sebe obnoveného, k pravému já.
Ke čtyřem týdnům adventu lze meditačně přiřadit čtyři základní platónské ctnosti:
V prvním adventním týdnu – spravedlnost, docílená cestou pokory. Duše si klade otázku: Nezasahuji svými činy příliš násilně do svého okolí, až v přílišné snaze uplatňovat svoji osobnost? Odpověď nalézá v náladě pokory, ve vědomí, že je třeba se stále učit skromnému vžívání se do duchovní podstaty světa, jejímž článkem je i lidská duše. Jen tak se můžeme vyrovnávat se světem a žít s ním v míru. V tomto týdnu se tedy kontroluje zejména jednání.
Ve 2. adventním týdnu – rovnováha, uměřenost.
Jde nyní o to, aby se člověk v pokorném odevzdání ztišil ve svém nitru natolik, aby mohl slyšet šepot světového Slova, které ho neustále vybízí, aby všechno, co koná, naplňoval duchovním světem, tj. aby jednal cestou oběti své nižší přirozenosti, svého sobeckého já. Dominovat by měla kontrola cítění.
Ve 3. adventním týdnu – odvaha. Vydat se statečně na moře života, přijímat svůj úděl vděčně a odvážně. Duše má vůli k oběti a k dosažení své niternosti. Ví, že do světa hmoty nebyla seslána, aby se v něm slepě hmotařsky ztrácela, ani aby z něho unikala a odvracela se od něho, ale aby ho posvěcovala a produchovňovala, zkvalitňovala. K tomu je nutné připojit kontrolu myšlení.
4. týden – moudrost. Takto připravena sebepoznáním a v pochopení oběti jako nejvyššího morálního činu může duše dospět ve 4. týdnu, v půlnoční hodině roku ke svému cíli. Zbavena všech iluzí a sebeklamů může cítit, jak se odhalují poslední clony, které ji dělí od duchovního Dítěte, kterým je vyšší já. To se rodí v jejím klínu, v jasu očištěného srdce. Tajemství zrození, které se uskutečňuje v nejhlubší zimní noci, je znamením věčné obnovy.
