Existují tři otázky, které v dnešní Bosně nikdo nikomu nepoloží:
Co tvůj muž? Co syn? Co jsi dělal za války?
S úzkostí na srdci jsem přečetla knihu od polského reportéra Wojciecha Tochmana „Jako bys jedla kámen“ vydanou nakladatelstvím Absynt (prokletí reportéři), která pojednává o následcích po válce v Jugoslávii, konkrétně v Bosně a Hercegovině a o Srebrenické genocidě.
„Chtěla bych, aby se takové knížky nepsaly. Jejich recenze se objeví v barevných časopisech vedle nabídek last minute zájezdů, reklam na krémy a depilační přípravky. Rychle a snadno pak upadnou v zapomnění. Zajímalo by mě, jestli je něco, co by nás mohlo omluvit, sejmout z nás tíhu viny a hanby. Nevědomost? Vzdálenost v čase a prostoru? Jistota, že bychom to stejně nemohli ovlivnit? Že zlo bylo, je i bude? Wojciech Tochman v knížce, které se tak bráním, popisuje „čas po“. Slova jako „koncentrační tábor“ se tady zjevují jako neustále se vracející noční můra, popisují události, které se odehrávají TADY a TEĎ, jen několik set kilometrů od nás. Šokující je i to, že tato válka pořád ještě úplně neskončila. A neskončí, dokud nebudou vykopány všechny kosti, identifikovány všechny oběti, a možná neskončí ani poté, co využijeme nejsofistikovanější obranné mechanismy, abychom na to všechno konečně zapoměni“. Pojednává o knize a v jejím závěru spisovatelka Olga Tokarczuk.
„Byl poslední den toho roku, kdy začala válka (1992). Vezli jsme pomoc pro obyvatele obleženého města. Do Bosny jsme vjížděli od jihu. Než se setmělo, stačili jsme ještě zahlédnout vesničky, ve kterých už nikdo nebydlel. Domy a kostely byly srovnány se zemí. Co se stalo s lidmi?
Projížděli jsme Mostarem, ale neviděli jsme ho. Město bylo jako les: něco jako by se mihlo za ztmavlým oknem, ale nebylo jasné, co to je. Měli jsme strach tam zastavovat, báli jsme se do toho lesa vstoupit.
Těsně před Sarajevem nás zastavili srbští vojáci, byli opilí. Jednu chvíli se na nás smáli, pak zase křičeli. Tak to šlo celou noc, až do svítání. Ráno nám sebrali část nákladu a povolili vjet do města. Mrzlo. Ve městě jsme mezi pobořenými, od střel proděravělými domy a paneláky spatřili lidi: hladové a vyděšené. Také my jsme se báli, protože se stále střílelo. Vzal si nás na starost Dragan L., syn Chorvatky a bosenského Srba, kteří se rozhodli zůstat v obleženém městě. Byl skvělým průvodcem a opatrovníkem. Říkal, že pokud ještě bude naživu, až to tu všechno skončí, uteče někam do světa; tady to k životu nebude. Kde je mu dnes konec?“
„O válce v Bosně vznikly tisíce depeší, reportáží, výstav, knížek, alb, dokumentárních i hraných filmů. Ale jakmile válka skončila (anebo, jak někteří tvrdí, byla na nějaký čas přerušena), reportéři sbalili své kamery a hned odjeli do jiných válek“.
„Doktorka Ewa Klonowská je ročník 1946, vzděláním antropoložka, členka Americké akademie soudních věd, vdaná matka; v době stanného práva emigrovala – kdysi bydlela ve Vratislavi, nyní žije trvale v Reykjavíku (Island). Tam se specializovala na určování otcovství, protože nemohla pracovat v té oblasti, která ji zajímá nejvíc: kosti.
V Bosně pracuje od roku 1996. Zprvu pracovala pro Mezinárodní trestní soud v Haagu (soudci chtějí vědět, kdo zabil, kolik lidí a jakým způsobem; jména obětí k tomu nepotřebují). Nyní pracuje za peníze vlád Islandu a Spojených států pro Bosenskou komisi pro zmizelé osoby (identifikace obětí je tady prioritou). Doktorka Ewa vykopala více než dva tisíce těl. Vylovila je ze studní, vytáhla z jeskyní, vyhrabala na smetištích nebo ze skládky prasečích kostí.“
„V dubnu roku 1992 začala v Bosně válka. Konec přišel 11. července roku 1995. Bosenská obrana sama ustoupila z předměstí po informaci OSN, že za chvíli přiletí letadla NATO a budou bombardovat srbské pozice.
Letadla NATO nepřiletěla včas. Srbové vstoupili do města. Toho dne začala selekce. V Potočari bylo přikázáno ženám a dětem, aby si stouply vlevo, mužům vpravo. O tom, zda je chlapec ještě dítětem nebo už mužem, rozhodoval provázek přivázaný k výšce 150 centimetrů (někteří mluví o 140 centimetrech, jiní o 160). Chlapce, který byl vyšší, matce vzali a zařadili ho mezi muže. Nizozemští vojáci se bezradně dívali na to, co se děje…
„Čtyři měsíce poté byla v americkém Daytonu podepsána mírová dohoda. Bylo ujednáno, že Bosna a Hercegovina bude sestávat ze Srbské republiky na severu, jihu a východě (zde leží Bratunac, Potočari a Srebrenica) a z Federace Bosny a Hercegoviny (Bosensko-chorvatská federace) na jihu, ve střední části a na západě (včetně Sarajeva).
Následujícího roku v okolí Srebrenice pracovali skupiny patřící k haagskému trestnímu soudu. Pod čerstvě zarytou zemí bylo nalezeno tři a půl tisíce těl. O dalších – několika tisících – nebylo v médiích nic.“
„Nové Srbské Sarajevo a Srbská Ilidža jsou obce sousedící s hlavním městem Federace Bosny a Hercegoviny. Sarajevo: žebráci, bída, nezaměstnanost, problémy stejné jako v bývalé Jugoslávii. Ale je tam také smích, hudba, kavárny (stovky kaváren!), rušno, dav lidí na kolonádě a peníze: pestře oblečení mladí v techno klubech, studenti ve studovnách, upravené ženy na nákupech, obchodníci v dobrých autech, cizinci na procházkách (žije jich tu více než patnáct tisíc), důchodci v parcích, milovníci hudby na koncertech. Jsou tam krásné, světlé byty, velké supermarkety, dobré knihovny (drahé), několik rozhlasových stanic, německé a turecké banky, americké filmy, skotské lihoviny, francouzská kosmetika, holandská čokoláda, čínské bibeloty. Je tu letiště, ruch a živo.
Tady (přes cestu, ale už v Srbské republice) není žádné kino, divadlo, průmysl ani export. To jsou výsledky mnohaleté izolace od okolního světa a zákazu obchodování se Srbskem, který v době války nařídil západ. Není tady ani pořádný obchod. Školy jsou tu mizerné, ostatně lidé tu o vzdělání stejně moc nestojí. Panuje tady nezaměstnanost (už osmdesátiprocentní, mezi ženami je téměř stoprocentní, přičemž tu nejsou žádné dávky, šedá zóna, černý trh, vysoká kriminalita, korupce, násilí v rodinách (v Srbské Ilidži v poslední době došlo k deseti vraždám v rodině: vražda dítěte, vražda muže, bratrovražda, matkovražda, na co si člověk vzpomene). Jsou tu samé lidské trosky, vodka, deprese, potraty, rozvody, sebevraždy (nejčastěji kulkou do hlavy), sousedské rozepře, agrese, šílenství. Je tu hlad, těsno, život v kamrlících nebo v hromadných ubytovnách, anémie u dětí, časté infekce, noční pomočování. Bezzubá ústa, děravé boty, lenost, nemohoucnost, nepřetržité nároky. Požadavky vůči Muslimům, Evropě, Americe i vlastní vládě Srbské republiky. Čekání na pomoc, která odnikud nepřichází.
O tom všem, ačkoli možná ne tak na rovinu, vypráví Danilo Marković, šéf Centr sociální pomoci v Srbské Ilidži. „Kdo za to může?“ ptá se ředitel Marković. „Válka. Kdo námi ji tady udělal? Nový světový pořádek. Byl zničen Sovětský svaz a potom i naše armáda. Stará dobrá Jugoslávie měla čtvrtou nejlepší armádu na světě! Vyráběli jsme zbraně, byli jsme konkurencí pro celý světový zbrojní průmysl. A tak nám tu udělali válku. Abychom ty zbraně použili my u sebe a potřebovali jich ještě víc. Svět z nás udělal divokou zvěř, a my jsem přitom normální. Jenom jsme bránili svoje domy, ženy a děti. Já vím, co se stalo ve Srebrenici. Lidé umírali. Ale v Sarejevu zemřelo více Srbů než tam Muslimů. Tohle musíte konečně pochopit, a ne vymýšlet ty daytonské mírové nesmysly, masové hroby, tribunály a kdovíco ještě.“
…„Nastala noc. Ženám a dětem přikázali nasednout do autobusů, které ještě nedávno vozili dřevorubce do lesa. Vyjeli. Na předměstí Nevesinje jim přikázali vysednout a jít do sklepa městské kotelny. Potom za nimi zamkli dveře. Ženy položili své děti na betonovou podlahu. Děti plakaly. Nikde žádné jídlo, pití, záchody. Ani vzduchu se nedostávalo (bylo tu jedno malé zamřížované okýnko).
Ráno nahlédl dovnitř okýnkem nějaký srbský chlapec. Mohlo mu být tak sedm osm let.
Jasna ho poprosila o vodu pro děti. Chlapec odešel, pomyslela si, že se vrátí. A nemýlila se.
„Alija jebal vaše matky! – a otevřel láhev a vylil vodu před očima žíznících.
Muslim Alija Izetbegović byl tehdy bosenským prezidentem.
„Ať vám dá vodu on!“
Jasna poprosila syna, aby načural do nějakého víčka. „Vypila to, jako by pila šťávu,“ říká o dceři. Uplynul druhý, třetí den. Záchod už nebyl zapotřebí, děti neměly co čurat.
Čtvrtou noc kolem jedenácté hodiny začal někdo mlátit do dveří a nadávat. Bylo jich několik.
Neměli klíče, tak dveře vyvrátili. Pět jich bylo, dva s punčochami na hlavách…
Ženy pochopily, proč přišly. Začaly křičet…“.
Pět žen, těch nejhezčích, sebrali s sebou k jezeru Boraćko, u něhož měli své stanoviště Bílí orli – srbská paramilitární organizace.
Ženy od sebe rozdělili. Jasnu vzali do motelu. Cestou si z rukou sundala zlato a schovala ho do kapes, udělala to mimoděk, bez rozmýšlení. Vstrčili ji do malého příbytku, dva krát dva metry. Uvnitř byl muž, jehož tvář si Jasna dnes už nepamatuje. Vzpomíná si jen na obrovský nůž za pasem. Seděl na židli, přikázal jí, aby si sedla naproti němu.
„Odkud jsi? Jsi vdaná? Kolik máš dětí?“
Odpověděla.
„Muž je Muslim?“
Odpověděla. A dodala, že jí je jedno, jestli je člověk Srb nebo Muslim. Lidé se nemají hodnotit podle národnosti nebo víry.
„Balinko! Když je ti to jedno, tak proč sis nevzala Srba, píchal by tě Srb.“ Balinka – takto se v Bosně říká opovržlivě muslimské ženě, když ji chce někdo urazit.
Jasna zalhala a řekla, že na gymnáziu chodila se srbským chlapcem. Ale nechtěl se ženit.
„Jak se jmenoval?“ zeptal se muž okamžitě.
Celou dobu ji probodával očima. Bála se, že kdyby jen na chvilku uhnula před jeho pohledem, podřízl by ji krk. Dívala se mu přímo do očí.
„Goran,“ vyřkla jméno spolužáka z gymnázia, toho z první lavice. A dodala příjmení.
„Když se vdáváte, dostáváte hodně zlata? Kde máš zlato?“
Pokud se přizná, že ho ukryla – pomyslel si – on ji zabije.
„Zůstalo v Mostaru.“
„Teď Ti prohlídnu kapsy,“ ztišil muž hlas a vytáhl zpoza pasu nůž. „Ať ti pak pomáhá Bůh, jestli něco najdu.“ Měla pocit, že je s ní konec.
Prosila Alláha o smrt kulkou, ne nožem.
Muž vstal, popošel k ní, dotkl se jen a vrátil se na židli.
„Věřím ti.“
Vstoupili další. Tři čtyři.
Mezi nimi byl Petar Divjaković, ten, který dnes žije v Novém Sadu a má šťastnou rodinu.
Začalo znásilňování.“
„Na druhé straně hory Crvanj (nedaleko jezera Boraćko) je jeskynní jáma Borisavac. Celá staletí místní tvrdí, že je bezedná. Ale teď (je konec srpna) už víme, že dno existuje: stačí sestoupit úzkým komínem dolů sedmdesát pět metrů. Leží tam kosti. Svítí reflektory, lidé tam pracují.
U jámy je houf lidí. Je tady i Jasna. Vedle ní doktorka Ewa Klonowská, která si před měsícem zlomila nohu v jiném masovém hrobě a teď nemůže pracovat dole. Dali jí monitor, spustili do jeskyně kameru. Vidíme, co se tam děje. Blízcí zmizelých se také dívají. Doktorka Ewa řídí vysílačkou exhumaci. Na dně jámy pracuje mladý antropolog z Vratislavi. Spolu s ním je tam Amor Mašović, šéf Bosenské komise pro zmizelé osoby.
První ostatky vyjíždějí nahoru. Pracovníci je pokládají na trávu. Blízcí zmizelých postávají kolem, doktorka Ewa si prohlíží kosti, přesně popisuje jejich stáří a pohlaví.
Doktorka Ewa vykopala v Bosně už více jak dva tisíce těl. Nevěří, že existuje Bůh. Ví, že rodiny, pro které to dělá, v něj věří. Že bude Boží soud a zmrtvýchvstání. „Chtěla bych, aby před tím svým Alláhem stáli na svých nohou, ne na cizích,“ říká. „A měli na krku svoji lebku. Aby nějak vypadali, až vstanou z mrtvých.“
V Komisi pro zmizelé osoby vzpomínají na slova doktorky Ewy při exhumacích v okolí Prijedoru: „Kopala jsem a přitom jsem věděla, že narazím na děti. Je mi docela jedno, jestli vykopávám dítě nebo starce. Kosti jsou kosti. Jen s tím rozdílem, že u dětí je kostiček víc a mají menší trvanlivost. No, a narazila jsem právě na takové kůstky, jaké jsem čekala. A na hračku vedle nich – na figurku Supermana. Bylo třeba ho dát do plastového pytlíku. Nemohla jsem. Držela jsem figurku v ruce, nade mnou stál otec dítěte. Cítila jsem, že tohle nezvládnu, že se rozpláču. Sama sebe jsem přesvědčovala: Ewo, někdo tu musí pracovat. Kosti jsou kosti. Tohle je hračka nalezená u kostí. Musíš ji dát do plastového pytlíku a věnovat se dalšímu tělu.“
„Přestože jsou další zdejší specialisté rychlejší a méně precizní, exhumace tak jak tak postupují pomalu. Práce financuje Mezinárodní komise pro zmizelé osoby (vytvoření v USA speciálně pro bývalou Jugoslávii). Nikomu v Bosně se nevyplatí exhumovat rychle: „Nedej bože, “říká Ewa. „Byl by konec vysokým platům, kariérám, cestám na mezinárodní konference. Je třeba kopat pomalu. Musí to vystačit na celá léta, až do důchodu. A co matky a vdovy? Who cares? Koho zajímají? Nobody cares, že já care. Mě to bolí, i když to není moje země a nejsou to mí lidé. Jsem úplně praštěná. Ale přece i takoví snad mají právo žít, je to tak?“
„Nedávno se na setkání členů Americké akademie soudních věd jeden známý Francouz zeptal Ewy, proč to dělá? Pošeptala mu do ucha: „Dělám to, protože jsem se zbláznila. I´m crazy.“ Naprosto vážně se na ni podíval: „To jsem si myslel.“
Ewa dodává: „Nedělám kariéru, na to jsem příliš stará. Teď mi za práci platí, ale byli měsíce, kdy jsem v Sarajevu počítala drobné, abych si mohla koupit housku, protože jsem nedostala dotaci. Pracovala jsem zadarmo, ale i nadále můžu takhle pracovat.“
11. července 2003
Exhumace masových hrobů trvají dodnes. Identifikace zvýšily tempo až teprve nedávno, kdy byla v Bosně otevřena laboratoř na zkoumání DNA. Identifikovat je potřeba ještě stále několik tisíc vykopaných těl.
Kniha Wojciecha Tochmana ukazuje, jak tenká je glazura civilizace součané Evropy a jak snadno a rychle se mohou přátelé obrátit proti přátelům. Válka na Balkáně sice skončila, ale mnoho pozůstalých ještě nenaplnilo svou univerzální lidskou potřebu – najít, oplakat a pochovat těla svých nejbližších.
Tochman, W. Jako bys jedla kámen, 1.st ed.; Absynt, 2017.
